Každý z nás má zvláštní okamžik, který nás stvořil. Jedinečný okamžik v čase, kdy bytosti, které nás stvořily, naši rodiče a vesmír, dokázaly využít tvůrčí potenciál. To, co se může zdát jako malý konkrétní případ- početí, je samo o sobě vesmírem plným zážitků, vzpomínek, emocí, snů, těžkostí, trvajícím tisíce let, ale i okamžik. 
V životě jsou období, kdy se může zdát, že uvědomění si sebe sama nebo toho, z čeho jsme stvořeni, je omezeno hlukem, rytmem, rutinou a požadavky naší současné existence. Ve chvílích těžkostí se nám může zdát, že místnosti, které nám poskytují útočiště, už nejsou bezpečné, nebo že to, kolik toho cítíme, se už nevejde do našeho těla, že bychom se mohli roztrhnout na mnoho malých kousků. Ve chvílích pochybností se můžeme snažit pochopit, proč jsme tady na této planetě, nebo se ptát, jak jsme uvízli v naší současné rutině a co nás vede k tomu, abychom dělali rozhodnutí, která děláme. V takových chvílích zapomínáme na svůj potenciál - nejen na to, čeho jsme schopni, ale i na energii, která v nás dřímá od chvíle, kdy jsme byli stvořeni, která tu vždy byla, držela nás pohromadě a spojovala nás s vesmírem.
Co je to za tajemnou energii, která naplňuje naši bytost? Ten mravenčení, které někdy zažíváme, když máme konečně chvilku na to, abychom se zhluboka nadechli, nebo když jsme s někým, kdo nás naplňuje láskou a smyslem? Jak to, že se najednou cítíme nabití energií z určitých lidí, jídel, míst, věcí? Je to opravdu jen náhodná záliba a nechuť, možná něco, co jsme se naučili z našeho sociálního prostředí?

Nepravděpodobné.

V těchto vibracích, které cítíme, se skrývá hlubší moudrost, která má neuvěřitelné množství zkušenosti, moudrosti, které nás chrání, před světem i před námi samými. Abychom využili svůj plný potenciál a pocítili svobodu a lehkost ve svém bytí, musíme začít s uvědoměním si toho, odkud jsme přišli.

Naše současné znalosti fyziky a kosmologie nám říkají, že ani Velký třesk, který zrodil celý náš vesmír, nemohl vzniknout z vakua. Spíše pravděpodobně vznikl zhroucením se celého vesmíru pod nekonečnou gravitací, stlačeného do prostoru menšího než atom, který pak explodoval a vytvořil náš vesmír. Z elementárních částic, jako jsou kvarky, se staly protony a neutrony, pak atomy, které vytvořily hvězdy, a to vše vířením, bytím, tancem - tlačené a tažené gravitací, elektromagnetismem a informacemi.

Jak tyto první hvězdy pomalu zanikaly, jaderná fúze v jejich jádrech pomalu vytvářela těžší prvky, jako je kyslík a dusík, které se rozptýlily do vesmíru explozivními supernovami a zanechaly za sebou oblaka prachu, v nichž se třpytily nové chemické prvky, které nikdy předtím neexistovaly. V těchto mlhovinách neboli hvězdných školkách se rodily nové hvězdy, které se lišily od svých rodičů. Generace těchto cyklů zániku a zrodu hvězd umožnily vznik hmoty, která tvoří pevnou půdu naší planety. Ať už tomu raději říkáte štěstí, nebo nějaký velkolepý záměr, tanec atomů v rámci naší planety - jejich přirozené pečující vzájemné interakce bez výslovné potřeby záměru nebo motivace - prostě jen tanec, bytí - umožnil vznik vody, naší atmosféry, vzduchu, který dnes dýcháme, zatímco uvažujeme o tom, odkud jsme přišli.

Zhluboka se nadechněme a s vděčností si připomeňme - jsme stvořeni z těchto hvězd.

Jsou to naši předkové a žijí v nás. Jak řekl kosmolog Carl Sagan, „jsme způsobem, jakým vesmír poznává sám sebe“. Možná vás zajímá, jak do tohoto vesmírného příběhu zapadá váš příběh? Život na Zemi vznikl z podobného tance částic v teplém a slaném objetí oceánů. Tato voda však není pouhým rozpouštědlem nebo přihlížejícím, ale spíše médiem, jehož prostřednictvím se mohou přenášet informace a energie. Je zázrak, že veškerá hmota existuje jako částice i jako vlna, z něčeho se zrodila a z něčeho se zrodí a v obou formách může absorbovat a poskytovat energii tomuto vesmírnému éteru. My se nijak nelišíme. Jsme hluboce a hluboce ovlivňováni těmito kosmickými přílivy a odlivy.
Když v přítomnosti prožíváme chvíle nepohodlí, bolesti nebo pochybností, vraťme se do tohoto zvláštního krátkého okamžiku v časoprostoru a přemýšlejme o všech prvcích, které se podílely na vzniku vaší první formy - embryonální verze vás.

Splynutí vajíčka a spermie v matčině lůně, nesoucí dědičnou informaci od našich rodičů, vysílač vesmírných znalostí, které existovaly před nimi a budou existovat i po nich, vytvořilo první plán, na němž jsme byli postaveni - naši DNA. DNA však není statický návod k použití, je to spíše mapa, která se učí z minulosti, interaguje s přítomností a vytváří mnoho potenciálních budoucností, podobně jako mapy Google aktualizované v reálném čase:)

Při udržování přirozeného, pomalého a hlubokého rytmu našeho dechu si můžete začít představovat své vynoření z éteru, kdy se váš duch, naplněný veškerým věděním, rozhodne přijmout formu. Stanovme si tento okamžik, ve kterém se nacházíme, jako počátek. Najděme si pohodlnou polohu, v níž naše tělo nedrží žádné napětí, může to být vsedě nebo vleže, a dovolme své mysli bloudit a představovat si.

...

Toto spojení vajíčka a spermie, které vytváří podstatu vašeho ducha, začíná ve vejcovodu, kde první pomíjivou podobou, kterou na sebe berete, je jediná buňka - malá bublina, která v sobě skrývá váš plán. Pak se čtyřikrát rozštěpíte a rozdělíte svou formu, abyste vytvořili až 16 drobných bublinek, aniž byste kdy změnili svou velikost, všechny se jemně dotýkají a spočívají na sobě jako smítko pěny. Vláskové buňky vystýlající stěny vejcovodu si tě postupně předávají mezi sebou, dokud tě nemohou bezpečně dopravit do dělohy. Představte si milující, podpůrné prsty, které jemně poskakují po vašem bublinkovitém, soustruženém tvaru, dávají pozor, aby nepoškodily žádnou malou bublinku, a vedou vás na vaší cestě ven z vejcovodu po celé 3 dny. Vaše pěna má nekonečný potenciál stát se jakýmkoli typem buňky, vzít na sebe jakoukoli možnou podobu. Jste souborem buněk a zároveň vším i ničím. Když konečně dorazíš do dělohy, vznášíš se v prostoru naplněném tekutinou ještě několik dní, neustále se dělíš a rosteš, zatímco se vyživuješ z plazmy ve své pěně a piješ také mléko vylučované ze stěn dělohy.

Téměř týden ztělesňujete tuto soustruženou formu nekonečného potenciálu, zatímco bublinky se pomalu samoorganizují a vytvářejí kruh kolem otevřeného prostoru naplněného tekutinou bohatou na živiny, přičemž každá z nich nese svou kopii plánu a společně se připravují na tvůrčí práci, která je čeká.

Poprvé se v tomto souboru zhruba 100 buněk zvaném blastocysta objevuje řád. Buňky choulící se na jedné straně si zachovávají svůj nekonečný potenciál, zatímco buňky v kruhu přebírají podpůrnou roli.I těchto 100 buněk díky své rezonanci pochopí, že aby si některé z nich zachovaly svůj potenciál, musely by je ostatní podpořit jako partner nebo společenství ochotné přinést oběť. Podpůrný prstenec buněk provádí nutný kompromis, aby ztratily svůj potenciál a zároveň pobídly vnitřní buňky s nekonečným potenciálem k poslednímu skoku víry.
Tento obal zabrání vnitřní hmotě v dalším růstu a vývoji její podoby. S tímto obalem se nemůže přichytit ke stěně dělohy, nemůže růst.

Toto je vaše první evoluce, kdy se odevzdáváte své zvířecí podobě tím, že odhodíte skořápku, která vás brzdí, a povstanete z tohoto všudypřítomného stavu podobného soustruhu, abyste skutečně zahájili cestu k tomu, abyste byli sami sebou. Jsou v současnosti přítomny nějaké skořápky, které vás omezují?

 **Představte si, že jednu z těchto skořápek kolem sebe rozbijete a co si myslíte, že by se mohlo stát, kdybyste to udělali.

** Cítíte se při rozbití této skořápky děsivě nebo vzrušujícím způsobem?

Zranitelná a obnažená, jen pěnovitá skvrnka bublinek bez obalu, pluješ dál, neustále rosteš, dokud tato bublinková blastocysta nenajde na děložní stěně ideální místo k uchycení, přičemž ji vedou členské buňky prstence. Podpůrný prstenec buněk vrůstá do děložní stěny a zároveň vyzývá buňky děložní stěny, aby je obklopily a objaly. To je první okamžik kontaktu s tělem matky, počátek věčného pouta, které se vlní časoprostorem a začíná jednoduchou molekulární výměnou. Tento okamžik fyzického kontaktu spustí kaskádu molekulární komunikace, která informuje tělo matky, aby se fyziologicky proměnilo, zatímco obvody v jejím mozku vstoupí do nové fáze neuroplasticity - vyladí svou citlivost na zprávy od vás, embrya.

Pouhým vysíláním a přijímáním molekul, usazených ve stěně dělohy vaší matky, pokládáte zcela základní základy důvěry. Je to poprvé, kdy poznáváte takový fenomén, schopnost spolehnout se a spoléhat na jinou bytost vašeho druhu, která vás chrání a vyživuje, ale také bez očekávání a odsuzování. Musí se to stát, a tak se to stane, tak jak se to stalo nesčetněkrát před vámi.
Vždycky jste žili ve hmotě vesmíru, ale za posledních deset dní jste se z informací proměnili v bublinu možností a opustili nekonečné budoucnosti pro jednu - abyste se stali tím, kým jste dnes.

Nyní si představte svou podobu jako dvouvrstvý disk buněk pohodlně usazený ve stěně dělohy, naskládaný přímo na sobě, rozprostírající se po celém průměru v jedné rovině mezi podpůrným prstencem buněk. Vrchní vrstva buněk, směřující do prostoru dělohy, vrůstá do vašeho břišního těla, jako je vaše břicho a přední část nohou. Spodní vrstva, směřující dovnitř děložní stěny, tvoří dorzální tělo, jako jsou vaše záda.

( Zde i dle taoistické tradice vzniká orbit v těle - přední - břišní - koncepční, zadní - řídící) - viz předešlý modul - mikrokosmická orbita.

Ve své současné poloze si můžete tyto dvě vrstvy představit ve svém těle s vědomím toho, jak moc jste od doby, kdy jste byli oním dvouvrstvým diskem, vyrostli. Tyto ploténky pomalu rostou a zvětšují se a vytvářejí dutiny bohaté na živiny uvnitř kruhového obalu děložní stěny, čímž vytvářejí tvar osmičky.

Horní vrstva tvoří žloutkový vak, zdroj živin a výměny plynů, který podporuje obě vrstvy.Po dalším týdnu se pomalu vytvoří placenta, která nyní může převzít úlohu kanálu molekulární komunikace mezi matkou a embryem.Zatím je to jen asi dva a půl týdne, a už jste tolikrát změnili svou podobu.Pamatujte na tento vrozený potenciál ve vás, měnit formy, přivítejte molekulární změnu a podpořte svůj vývoj. Za poslední měsíc se vaše forma změnila z bubliny na vložený dvouvrstvý disk a vy jste se zvětšili, přičemž jste si zachovali svůj nekonečný potenciál. Nyní začíná cesta biochemického odhodlání.

Spodní vrstva začne uprostřed tvořit pruh, který pokrývá zhruba polovinu šířky disku. Nějakým způsobem uvnitř disku elektrické oscilace, které se rozvlní po celém povrchu, určí buňky uvnitř pruhu jako velitele, což ochotně přijmou. Přijetím této odpovědnosti je spíše povzbudí, aby všechny spolupracovaly a vybraly si jeden osud. Horní polovina této spodní vrstvy bez pruhu - tvoří lebku, zatímco výskyt pruhu zavazuje tuto stranu disku k tomu, aby se stala ocasem. V tomto okamžiku jsou dvě další skupiny buněk nad a pod pruhem elektricky a molekulárně pomazány, aby vytvořily budoucí ústa, respektive řitní otvor . Kraniální konec pruhu je vedoucím velitelem, který vylučuje molekulární signály všem buňkám uvnitř disku, jež jsou používány k migraci dovnitř směrem k pruhu. Choreografie pohybu buněk probíhá ve třech částech, kdy se buňky pohybují směrem k sobě a navzájem se zvedají, čímž se pomalu vyvíjejí do tří vrstev - endodermu, mezodermu a ektodermu. Buňky endodermu upravily svůj plán na základě signálů od velitele, aby se nyní vyvinuly v naše střeva, plíce a játra, zatímco buňky mezodermu upravily svůj plán a vytvořily naše kosti, svaly, fascie a cévy. Ektoderm je připraven vyvinout se v náš mozek a kůži.

Může se zdát, že je pro nás uzemňující mapovat naše současné tělo v jeho odlišné a diferencované dospělé podobě zpět k těmto třem buněčným deskám, kde části těla, které se nyní mohou zdát odlišné, ve skutečnosti pocházejí ze stejné vrstvy. Možná můžeme pocítit jednotu mezi různými částmi těla a přivítat nové myšlenky, pocity a vjemy, které jsme dosud necítili. Chvíli zhluboka a přirozeně dýchejme a meditujme o své měsíc staré podobě třívrstvého disku. Můžeme se rozhodnout pro vděčnost za to, jak bez námahy naše raná embryonální forma čelila výzvám a odporu, přinášela oběti, učila se být závislá na matce a nakonec podstoupila riziko, že opustí všechny možnosti a vybere si jen jednu, riskantní biochemický závazek, který utváří osud.

Nejvnitřnější vrstva buněk, ektoderm, hraje důležitou roli - řídí vývoj našeho mozku.
Uvnitř ektodermu se objevuje další molekulární velitel.Tento velitel řídí buňky z okrajů ektodermu, aby se tlačily dovnitř a vytvořily záhyb, který stoupá vzhůru a pomalu se uzavírá a vytváří nervovou trubici.Tato trubice se pomalu plní mozkomíšním mokem, který podporuje a obohacuje náš vyvíjející se mozek v prostředí vody obohacené o ionty.
Elektřina, která kmitá mezi vyvíjejícími se neurony, by se vyskytovala s příliš vysokým nábojem, kdyby byl náš mozek ponořen do krve, takže buňky ektodermu, shromážděné svým velitelem, přebírají kritický úkol oddělit komoru našeho mozku od zbytku těla. Vytvoření uzavřené neurální trubice je totiž pro rané embryo kritickým vývojovým mezníkem. Kdyby náš mozek nevyrůstal ponořený v mozkomíšním moku, neexistoval by - tato slaná voda vytváří vztlak, vytváří pole pro přenos nervových kmitů a zároveň poskytuje živiny a pohlcuje odpad. Zde si uvědomíme, jak moc se naše dnešní existence - naše myšlenky, pocity a emoce, odehrávají ponořené v tekutém prostředí našeho mozku.

Aby náš mozek nabyl dospělé podoby, má druhý molekulární velitel opravdu důležitou úlohu. Musí choreografovat okolní buňky do specifických formací, přičemž každá formace zahrnuje převzetí nové role molekulární změnou své identity. Jediný velitel deleguje zodpovědnost na novou legii velitelů, kteří přebírají lokálnější role vytváření morfogenních molekul, jež pak vylučují ven z nitra formace. Tito lokální velitelé v silné a neustálé spolupráci s centrálním velením vytvářejí jedinečné gradienty důležitých morfogenních molekul, které vytvářejí rozmanitost v rámci molekulární identity všech okolních buněk. Existují výrazné dorzálně-ventrální, anteriorně-posteriorní a kraniálně-kaudální molekulární gradienty. Každá část ektodermu musí naslouchat kombinaci zpráv od různých velitelů; právě tento jednoduchý akt „naslouchání“ a přijímání informací umožňuje buňce proměnit svou identitu a budoucnost. Pomalu, jak všechny buňky přijímají svůj osud, se začínají formovat různé části našeho mozku.

Zastavme se ještě na chvíli a uvědomme si, že hierarchie vzniká z řádu. I v rámci naší rané jednoduché formy existoval ústřední velitel a místní velitel, oba stejně důležití. Elektrické oscilace rozhodovaly o jejich osudu stát se veliteli, ale kde tyto oscilace začaly? Přesně tento proces výběru molekulárních velitelů probíhá podobně u všech savců, a přesto vznikla taková rozmanitost savců. V této době, zhruba ve věku dvou měsíců, je vaše embryo fyzicky i chemicky k nerozeznání od embrya většiny ostatních savců. Někde v éteru vesmíru je uložena prastará moudrost, která umožňuje tyto vzory znovu a znovu vytvářet.

Tento věk znamená konec vaší cesty jako embrya, nyní vstupujete do jiné fáze a stáváte se plodem. V této fázi, připojen pupeční šňůrou k matce, pohlcen v plodovém vaku naplněném tekutinou, která vás chrání před zraněním a srůstem, je vaše forma dlouhá asi jeden centimetr, váží 10 g, přičemž asi třetina této hmoty pochází z lebeční oblasti.

Máš drobné pahýly, které ti dorostou do rukou a nohou, skutečný ocas, který nakonec zmizí. Jste složeni do sebe, v ochranném postoji, zdánlivě nehybní - zatímco uvnitř spotřebováváte pozoruhodné množství energie, abyste vysílali a poslouchali molekulární velitele a povzbuzovali buňky k zahájení jejich povinností coby různých orgánů.
Takže může působit katarzně, když si uvědomíme, že prosté naslouchání a úplné přijetí přijatých informací má potenciál změnit naši podobu a budoucnost. Namísto odporu, který někdy máme vůči naslouchání zprávám z našeho těla, je musíme přijmout a věnovat jim velkou pozornost, abychom umožnili svou svobodu a transformaci. Podobně jako v případě osudu molekulárních velitelů po nás někdy proud existence žádá, abychom převzali role, na které se možná necítíme připraveni. Možná bychom se mohli poučit z jejich ochoty přijmout tuto výzvu, protože i když tyto buňky dokonale splní svou roli molekulárního velitele, není zaručeno, že vznikne zdravý lidský plod. Musí najít soulad se svou legií velitelů, být přítomny a vydat energii, aby vykonaly práci bez rozmýšlení a odporu. Mohlo by vás uklidnit, kdybyste si uvědomili, že tuto schopnost máte vrozenou už od embrya, není to dovednost, kterou jste se naučili od okolí. Někdy může být těžké naslouchat zprávám z celého těla, když je v naší dospělé podobě mnohem více vnitřního a vnějšího hluku.

Stejně jako vesmír, i celý proces našeho vývoje, od bublinky s plánem až po diferencovaný plod, který spotřebovává energii a roste z biomasy, jako by ztělesňoval taoistickou filozofii Wu Wei neboli činnosti bez akce, kdy naše DNA bez aktivního úsilí a motivu plní neuvěřitelný úkol vytvořit formu naplněnou duchem, lidskou bytost. Vývoj našeho embryonálního já je schopno ovlivnit tolik interakcí, včetně sociálního, duchovního a fyzického zdraví našich rodičů a stavu životního prostředí kolem nás. Naším prvním vztahem s jinou bytostí je naše matka, kde se učíme chápat pocity výživy, bezpečí, důvěry a závislosti, předávané naší jednoduché mnohobuněčné formě prostřednictvím nekonečné moudrosti tančících molekul. Zajímavé je, že i záměry provázející naše početí, ochota či váhání s narozením dítěte a stres, který prožívají naši rodiče, se přenášejí na naše embryonální já jako vůdčí poselství z vesmíru .

Dítě, věz, s otevřenou myslí a vždy si pamatuj, jaký je stav reality v okamžiku tvého stvoření. Toto vědomí tě činí tím, kým jsi, a je tvou největší silou.

Jak si můžeme pamatovat tyto zážitky z doby, kdy jsme ještě neměli mozek? Paměť je vnitřní vlastností hmoty a veškerého biologického života. Dokonce i atomy, které tvoří naši DNA, nesou informace ze své minulosti, které mohou ovlivnit jejich chování v kontextu našeho vyvíjejícího se embryonálního já. V naší vyvíjející se podobě jsme všichni vědomím, bez omezení vědomí nebo identity. Po vytvoření našeho mozku jsme pak schopni ukládat specifické informace, které by nám pomohly uspět v aktuálním prostředí. Jak roste naše forma, roste i náš potenciál přijímat a uchovávat znalosti. Naše fetální forma, plovoucí v plodovém vaku, s rostoucími končetinami, srdcem, střevy a mozkem, je vysoce plastická a schopná naučit se mnohem, mnohem více než my dospělí. Nyní se skládáme z mnoha různých molekulárních velitelů, kteří lokálně vytvářejí řád a formují naše orgány. Naše orgány se samy uspořádaly do hierarchie, všechny reagují na mozek, ale udržují mezi sebou stálý proud elektrické a molekulární komunikace. Tyto ozvěny a šepoty možná vytvářejí první pocit, že žijete jako „vy“, s jednou formou, odlišnou a jedinečnou od těla vaší matky.

Zkusme se s touto myšlenkou na chvíli posadit a při dýchání zkusme naslouchat svému tělu. Když jako dospělí nasloucháme svému tělu, zaměřujeme svou pozornost na informace z částí mozku, které jsou vnímavé k vnitřním molekulárním zprávám kolujícím v krvi, a na vnější prostředí. Můžeme zahájit proces skenování svého těla, jemně odložit veškerý odpor nebo strach, který se vůči tomuto dialogu objeví, a čerpat z energie a odvahy našich molekulárních velitelů. Dýchejte a jen naslouchejte. Která část vašeho těla v tuto chvíli mluví nejhlasitěji? Co se vám tato část těla snaží sdělit? Možná je zajímavé posílat drobné vzkazy formou check in do různých částí svého těla a pak pozorně naslouchat tomu, co vám případně chtějí říct.
Mé srdce, jak se ti dnes daří?
Můj žaludku, jak se ti dnes daří?
Moje svaly, jak se ti dnes daří?

Dva měsíce, které strávíme jako embryo, jsou pravděpodobně obdobím nejradikálnějších změn, a to jak fyzické podoby, tak molekulární a duchovní identity. Přesto je naše embryonální já nějakým způsobem sebevědomé, nechává se unášet, naslouchá, reaguje, ale také obětuje určité části sebe sama, aby podpořilo svůj vlastní růst. Důležité je, že to, co jste jako embryo dělali nejvíce, bylo vnímání, přítomnost a skutečné ponoření do okamžiku. Nedělali jste si starosti se strategickým plánováním nebo správnými rozhodnutími. Dokud jste naslouchali, neexistovala žádná špatná rozhodnutí. Řídili jste se prastarou moudrostí vesmíru, která vám říkala - Teď je čas shodit ulitu. Nyní je čas navázat kontakt s tělem své matky. Nyní je třeba pomazat molekulární velitele. Zůstat otevřený a vnímavý vůči poselstvím z éteru vám umožnilo překonat neuvěřitelnou výzvu, kterou bylo vytvoření vaší fyzické podoby. Každodenně můžeme ve svém životě uplatňovat tuto moudrost svého embryonálního já. Možná zjistíme, že nás osvobozuje od určitého odporu a bolesti a dodává nám odvahu k novým cestám a snahám.

Ve své rostoucí fetální podobě někdy ovlivňujeme i biologii těla matky a vyvoláváme v ní pocity nevolnosti, únavy nebo neklidu v závislosti na našich potřebách. To je důsledek našeho růstu a reakce naší matky, která tyto požadavky přijímá nebo je naopak rozrušená, ovlivňují naši schopnost hájit se na velmi zásadní úrovni. Její emoce se transformují do molekulárních signálů, které se dostávají do našeho mozku. Podobně jako naše embryonální forma komunikovala molekulárně mezi různými buňkami, naše fetální forma považuje matku za prodloužení nás samých a komunikuje molekulárně. Co se můžeme v tuto chvíli naučit od svých matek? Dozvídáme se o jejím stresu, jestli se necítí dobře, jestli je šťastná a má oporu v sociální síti nebo jestli má hlad, případně se zlobí. Z této obousměrné komunikace s vnímáním samotných molekul se učíme empatii neboli schopnosti cítit emoce druhého. Nyní, v šesti, možná sedmi měsících, si více uvědomujeme svou podobu, vnímáme vibrace, jsme nároční, hraví a objevitelští. Celé přírodní stvoření respektuje tento hravý, vysoce energetický stav kojeneckého věku - kdy se náš mozek a tělo zoufale snaží zachytit vzorce lidí a podnětů ve vnějším světě a již začíná přebírat nelehký úkol dát tomu všemu smysl.

Ze závislosti na matce se pomalu učíme být samostatní, nejen od okolí žádat, ale také dávat. Studie epigenetiky ukázaly, jak se vrozené sklony, např. pečovatelské schopnosti matek nebo zkušenosti s trvalým vysokým stresem u otců, mohou přenášet mezi generacemi jako chemické změny, k nimž dochází v DNA v určitých oblastech mozku nebo v samotných buňkách vajíček a spermií. Život našich rodičů a dopad těchto zkušeností na zdraví jejich těl je něco, co se implicitně promítá do našeho plánu.

Jedná se o další pojistku implementovanou moudrostí vesmíru - jelikož vaši rodiče zažili něco, co bylo dostatečně bolestivé nebo stresující, do té míry, že to změnilo jejich biologii...

Dítě, dovol mi, abych ti tuto vzpomínku již dal do tvého blueprintu, protože je dost pravděpodobné, že se s podobnými výzvami můžeš setkat i ty během svého života.

Ještě před naším narozením se učíme z pozornosti a péče, kterou naši rodiče věnují svému tělu, když jsme v děloze, a to utváří naši vlastní schopnost provádět toto chování v budoucnu. Učíme se, jak naši rodiče reagují na své okolí implicitním, intuitivním a molekulárním způsobem, ještě předtím, než se začneme učit, jak se chovat ve světě, do kterého budeme vstupovat.

Jak si můžeme pamatovat něco z těchto lekcí z doby, kterou jsme strávili v matčině lůně? Nemusíme se snažit ani vyvíjet úsilí. Nejsou uloženy na žádném místě v našem mozku ani v našem těle. Tato paměť je spíše vtisknuta do způsobu komunikace mozku a těla v naší dospělé podobě, do paměti elementární hmoty, která neustále ovlivňuje jejich zdraví i funkci. Jsou přítomny v tom, jak se naše molekuly pohybují mezi mozkem a tělem a nakolik jsme skutečně schopni naslouchat ozvěnám a šepotu v nás, které nám společně dávají pocit celistvosti, života.

Tyto vzpomínky jsou přítomny v druhu jídla, na které máme chuť, v lidech, díky nimž se cítíme bezpečně, a v místech, která nám dávají klid a pocit domova. Zde můžeme znovu ocenit, jak je naše forma stále součástí neustálého toku informací v éteru vesmíru, i když se nám může zdát vzdálená a vzdálená. Můžeme využít sílu svého dechu, zavřít oči a vypnout vnější svět, cítit, jak se naše forma rozpouští a rezonuje s tímto hlubším rytmem plným poznání a informací, jehož jsme stále součástí.

Přijde okamžik, kdy náš plod již není schopen udržet homeostázu s děložním prostředím. Jsme dostatečně vyvinutí jak velikostí, tak duchem, abychom byli připraveni na pobyt ve vnějším světě. Neustále se přetlačujeme a taháme se svým bezprostředním okolím, což vede ke crescendu v magickém okamžiku našeho narození. Když se rozhodneme vstoupit na svět, překonáme nejtěžší výzvu - úspěšný přechod od dýchání tekutiny k dýchání vzduchu. Není to malý výkon, který zahrnuje velkou změnu funkce genů, jež určují náš energetický metabolismus, a poprvé nám umožňuje vyrábět si vlastní energii dýcháním vzduchu kolem nás. V naší vyvíjející se formě jsme tuto energii přijímali z molekul, které nám byly dodávány, a toto je okamžik, kdy se povyšujeme z jednoho stavu Wu Wei do druhého. Kdybychom nebyli schopni tuto první výzvu splnit a překonat, zemřeli bychom.

Zdá se, že to nejtěžší se naučíme hned při narození - z nutnosti přetvořit celou naši biologickou formu, abychom mohli dýchat kyslík, se pomalu stává pasivní pohyb v pozadí, něco, o čem ani nepřemýšlíme, jako to právě teď děláte vy. Přicházíme na svět, rodící se, vševědoucí, poprvé ochutnáváme příval kyslíku - a pak pomalu, nějak se nakonec omezíme svou potřebou být společenský, komunikovat a být produktivní a tím, že zapomeneme skutečně dýchat.
I tak, ve srovnání s jinými zvířaty, jsme pozoruhodně slabí, vyžadujeme obrovskou péči, stále se spojujeme a učíme od našich matek skrze neustálý dotek a mateřské mléko. Postupně jsme schopni být fyzicky nezávislí a učíme se cítit fyzickou a emocionální bezpečnost v tomto stavu.
Zkusme častěji cítit vševědoucnost a svobodu našeho embryonálního já jako jemnou připomínku nekonečného potenciálu, z něhož jsme přišli, a obrovských výzev, které jsme překonali, aniž bychom se kdy učili, jak je překonat. Jak bychom mohli chápat naše současné já, naše chování, silné a slabé stránky a motivace s tímto vědomím jinak? Přijetím hlubokého uvědomění našeho fyzického tvaru a dechu se můžeme osvobodit od vnímané naléhavosti naší současné existence. Můžeme cítit, jak se okraje našeho těla rozpouštějí, a s nimi na pár okamžiků také váhu, bolest, traumata a břemena, která neseme v naší bytosti. Vynoří se hlubší povědomí o sobě jako součtu částí; o hravém švitoření, písni a tanci molekul, buněk a orgánů v našem těle, které dělají, co potřebují, bez myšlenek, úvah či úzkosti. Podporují naši formu v jejích snech a úsilí.
Když vedeme naši pozornost za naši fyzickou formu a do proměnlivosti naší hmoty, máme příležitost spočinout v nekonečné bezpečnosti kosmického éteru, stejně jako jsme to dělali jako pěnivé, napěněné, energetické embrya. V tomto okamžiku můžeme najít jednotu s vesmírem, se vzpomínkami na naše embryonální já a buněčné rytmy, které vnášejí život a emoce do naší bytosti. Nyní, bezpečně spočívající na tomto místě bez hranic, můžeme začít rozumět a léčit sami sebe.

V raných fázích embryonálního růstu se lidská postava jemně stáčí kolem své osy, což je jemné spirálování, které nakonec formuje naše orgány, páteř a celkovou strukturu. Jsme kolébáni v plodovém vaku a přirozeně se formujeme ve stočené poloze, neustále se lžící s matkou, v celistvosti.
Napříč různými starověkými kulturami a spiritualitami slýcháme o všeobjímající jednotě, o spojení bez hranic, které prolíná zdánlivě nesourodé prvky do soudržného celku. 
Protože rosteš v matce, kterou drží slaná voda, je tvé počáteční chápání existence zprostředkováno jejími zkušenostmi. Díky ní poprvé pochopíte rozsah svého spojení se životem, poprvé pocítíte celistvost. Ona utváří váš základní pocit celistvosti.
Všichni máme vrozené sklony a instinktivní vnitřní kyvadlo, které tíhne spíše k celistvosti než k roztříštěnosti. Cesta k umožnění a přijetí této celistvosti je však často narušena zkušenostmi oddělenosti. Postupem času se cesta ke znovuobjevení této celistvosti může stát velmi nepřehlednou a obtížně schůdnou, jemné praktiky, které vyživují naše spojení se zemí, naší tělesnou krajinou a oddaností Matce, nás mohou podpořit při znovuzískávání pocitu celistvosti.

OTÁZKY PRO TEBE

Co jsi cítila po meditaci Embryonální JÁ? 

Jaké pocity v těle u Tebe nastaly? A kde v těle?
Očekáváte energetickou živost, aniž byste uvažovali o návratu ke své celistvosti?
Očekáváte Kundaliní + zvýšenou čchi, ale bráníte se celistvosti?

“And the Lord God formed man of the dust of the ground and breathed into his
nostrils the breath of life; and man became a living soul.”
—Genesis 2:7

V Bibli ve výše uvedeném citátu můžeme vnímat, že tento citát dává dechu konečnou podobu, tvůrčí sílu, která nejen dává život, ale vytváří veškerý lidský život. Pro staré Řeky znamenalo slovo „psyché“ „dech-duše“, což vystihuje, jak úzce je dech života ztotožněn se životem samotným. Pro staré Římany znamenal výraz „inspirovaný“ doslova „vdechnutý bohem nebo múzou“.

Embryonální dýchání je technika dýchání z taoismu, kterou popularizoval mistr Mantak Chia. Zahrnuje specifické pohyby břicha a bránice, které napodobují dýchání plodu v děloze. Podle Mantaka Chii není Embryonální dýchání něco, co by se dalo "vynutit" nebo "zvolit". Spíše se to stane, když se naše mysl a tělo uvolní a dosáhnou stavu "embryonálního vědomí".

Tento proces je spojen s klidem, uvolněním a hlubokým propojením se zdrojem životní energie neboli „Qi“ (čchi). Tato technika se zaměřuje na aktivaci a harmonizaci dantianu, což je energetické centrum nacházející se přibližně tři prsty pod pupkem.

Můžeme ho také nazývat jako- pupeční dýchání, kdy se znovu aktivují elektromagnetické obvody spojené s primordiálním „dechem“, který zažívá plod v děloze. Fyzické dýchání se při tom stává stále jemnějším a pak může na určitou dobu zcela ustat. Stejným způsobem, jakým plod „dýchá“ pupeční šňůrou, se pak praktikuje, aby tělesný systém si znovu rozpomněl na embryonální dýchání, jak můžeme bezpodmíněčně čerpat životní energii přímo z univerzální matrice, tj. z „moře energie“.

V taoismu je pupečníková šňůra spojení s Vesmírem a dítě dýchá skrze něj primordiální životní sílu.

Když jste embryo, nedýcháte stejným způsobem jako nyní. Živiny a kyslík (qi) přicházejí od vaší matky pupeční šňůrou. Když jste dospělý člověk, může probíhat podobný proces. Tentokrát budete přijímat čistou qi z vesmíru. Tato výživa může pocházet z pórů vašeho těla a také z hloubi vašeho DanTianu. Abyste to pochopili (hluboko ve svém DanTianu), musíte myslet, cítit nebo si představovat prostor. Prostor mezi molekulami, které tvoří tkáně vašeho těla. Tento prostor mezi atomy je vyplněn čchi.

Jak je to možné? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme nejprve trochu porozumět procesu, při kterém se v lidském těle vytváří energie. Řečeno jazykem biochemie, tento proces se ve zkratce točí kolem tvorby ATP v mitochondriích - „elektrárně“ buněk. Pokud naše tělo funguje podle postnatálních principů  (po narození ), je tento buněčný proces poháněn především prostřednictvím činnosti našeho trávicího traktu (energie sleziny) ve spojení s naším dýchacím systémem (energie plic). Prostřednictvím meditace a cvičení čchi-kungu se však můžeme vrátit do prenatálního stavu, kdy je „baterie“ mitochondrií poháněna elektromagneticky, tj. přímo prostřednictvím čchi (chi). Proto se v Qigungu pracuje s  meridiánem čchung - proudí vertikálně hluboko v těle, spolu s přední částí páteřem ( v józe známý jako sushuma) a otevřeme meridián dai ( belt channels  - viz níže video), naše energetická těla proudí podobně jako solenoid (Solenoid je složen z navinutého měděného drátu, který obkružuje trubku jádra s pohyblivým uzavíracím pístem. Úkolem cívky je pomocí procházejícího elektrického proudu vytvořit magnetické pole) a poskytují tomuto procesu dostatek energie. V tomto okamžiku začíná embryonální dýchání  „dýchání“ prostřednictvím akupunkturních bodů a meridiánů - nahrazovat fyzické dýchání plícemi. Jsme schopni čerpat („dýchat“) energii životní síly přímo z vesmíru - z časoprostorového kontinua - do meridiánového systému naší tělesné mysli.

Mikrokosmická dráha, centrální kanál a neduální vědomí - viz predešlý modul 5 .
Když jsme v matčině lůně, „dýcháme“ pupeční šňůrou a životní energie cirkuluje po nepřetržitém energetickém okruhu, který proudí vzhůru po zadní straně trupu a dolů po přední straně trupu. Když opustíme matčino lůno, pupeční šňůra se přestřihne a my začneme dýchat ústy/nosem. Současně (nebo alespoň během prvních několika let našeho nového života) se souvislý energetický okruh rozdělí na dva a vytvoří meridiány koncepční a řídící.

Při cvičení čchi-kungu známém jako mikrokosmická oběžnice meridiány opět spojíme a vytvoříme opět jeden souvislý okruh, který umožní proudění energie podobně jako v našem lůně. To je jen jedna z mnoha polarit, které se vyřeší na cestě ke konsolidaci naší energie/vědomí v centrálním kanálu (meridiánu Chong). V hinduistické jógové tradici se o stejném procesu hovoří jako o oddělení kanálů Ida („měsíční“) a Pingala („sluneční“) a jejich rozdělení do Sušumna nádí.

Prvotní vědomí, které proudí centrálním kanálem, je energií/vědomím neduality. Představuje vyřešení všech karmických polarit (a tedy stažení všech projekcí) - stav tělesného vědomí, který probouzí spící obvody, jejichž jedním z projevů je embryonální dýchání.